Plzeňská diecéze CČSH

Plzeňská diecéze CČSH je jednou z pěti diecézí Církve československé husitské, jedné z největších církví na území České republiky. Sídlí v Plzni, ale její území zahrnuje i další města a obce v okolí.

Plzeňská diecéze je jednou z pěti diecézí Církve československé husitské (CČSH), a to diecézí nejrozlehlejší, táhne se od Krušnohoří na severozápadě republiky až k Vysočině na jejím jihovýchodě.

V čele diecéze stojí Diecézní rada, složená rovným dílem z kněží a laických věřících. Za duchovní správu diecéze zodpovídá volený biskup, jemuž ve výkonu služby pomáhají vikáři (táborského, plzeňského a českobudějovického vikariátu) a spolupracovníci z úřadu Plzeňské diecéze. V náboženských obcích slouží faráři, jáhnové, lektoři a dobrovolníci z řad laických věřících. Naši duchovní vykonávají službu v nemocnicích, domovech důchodců a dalších zdravotnických, sociálních a diakonických zařízeních, ale také ve vězeňství či ve školství. Plzeňská diecéze podporuje domácí hospicovou péči a práci s dětmi a mládeží (pořádání letních táborů). Duchovní jsou rovněž činní ve volnočasových a kulturních aktivitách. Nejdůležitější činností duchovních je ovšem činnost bohoslužebná a svátostná. V souladu s věroukou CČSH uznávají (a vysluhují) duchovní naší diecéze sedm svátostí (křest, biřmování, pokání, večeři Páně, manželství, útěchu nemocných a svěcení kněžstva).

Bohoslužba (Liturgie) se skládá ze dvou hlavních bloků (zvěstování Božího slova a slavení eucharistie). V duchu kališnické církve, k jejímuž odkazu se hlásíme, dochází v naší diecézi k obnovení úcty ke svátosti večeře Páně, která pro nás znamená rozpoznat Krista v přijímání druhých lidí, sebe sama i samotného tajemství chleba a kalicha. Základním bohoslužebným textem je Liturgie podle patriarchy Karla Farského, která sice vychází z tradiční římské mše, obohacuje ji však prvky převzatými z pravoslavné tradice. Kromě ní nachází při vhodných příležitostech uplatnění alternativní Liturgie malých společenství. V CČSH je pravidlem eucharistická pohostinnost i pro členy jiných církví, neboť naší snahou je být církví otevřenou, solidární a vstřícnou i pro lidi hledající a pro naše bližní v nouzi.

V Plzeňské diecézi se prokazuje přiměřená úcta svědkům Páně. Nemodlíme se však "k nim", nýbrž ve společenství "s nimi", což platí i pro Ježíšovu matku Marii. Ženy a muži víry jsou nám vzorem a dokladem toho, že je možné následovat Krista jako naši Cestu, Pravdu a Život. Krom "domácích" (Cyril s Metodějem, kníže Václav, opat Prokop, kostničtí mučedníci Jan Hus a Jeroným Pražský, Jan Amos Komenský), jsou připomínáni i další hrdinové víry, přičemž velkou inspiraci nalézáme u pouštních Otců a v prostředí keltského křesťanství, jehož misionáři na našem území působili již počátkem 9. století.

Co se duchovního umění týče, Plzeňská diecéze se může pochlubit slavným rodákem Františkem Bílkem (1872-1941), sochařem-mystikem, vrcholným představitelem secesního symbolismu, jehož skulptury, plastiky a dřevořezby jsou ozdobou nejednoho sboru CČSH. V současnosti je dáván znovu prostor také ikonografickému umění – za zmínku stojí ikona Mistra Jana Husa a Jeronýma Pražského od Jany Baudišové (originál se nachází v mirovickém husitském kostele) a putovní ikona duchovní obnovy (Kristus v kalichu žehnající), kterou napsal Rastislav Bujna.

Církev československá husitská

Vznikla osamostatněním od mateřské církve římsko-katolické, v níž po první světové válce nebylo možné prosadit reformy, o něž usilovali čeští pokrokoví kněží (mše v národním jazyce, větší míra zapojení laiků do řízení církve, dobrovolný celibát, svoboda svědomí atd.). Vyhlášena byla 8. 1. 1920. Za první republiky v ní převažovala orientace liberální a modernistická, od 50. let až dodnes orientace na Bibli a dědictví české reformace. CČSH vychází z odkazu kostnického mučedníka Mistra Jana Husa, z hnutí utrakvismu (církve podobojí, tzv. kališníků) a dalších reformních národních proudů. Univerzální křesťanskou víru v Boha Otce, v Božího Syna Ježíše Krista i v Ducha Svatého zvěstuje CČSH prostřednictvím liturgie (bohoslužebných obřadů), sedmi svátostí (křtu, večeře Páně {eucharistie}, biřmování, útěchy nemocných, smíření {zpovědi}, manželství a svěcení kněžstva), hlásáním Kristova evangelia a budováním společenství sester a bratří, založeném na ctnostech víry, lásky a naděje.

Slouží svátostmi pokřtěným věřícím všech křesťanských vyznání, neboť s nimi sdílí stejného Spasitele a Pána Ježíše Krista, ukřižovaného a vzkříšeného, dosvědčeného v Písmu svatém (Bibli). Pán Ježíš řekl: "Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce; a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží." (Matouš 11, 28-30, citováno též v liturgii Karla Farského, prvního patriarchy CČSH).

Hledáte-li radu, pomoc, smíření s Bohem pomocí zpovědi (přičemž kněz je vázán zpovědním tajemstvím i před zákony ČR), neváhejte se na nás obrátit, kdykoliv budete potřebovat. Podmínkou této pomoci není rozhodně členství v církvi, které nevyžadujeme, ale dobrá vůle a touha po Bohu. CČSH nabízí všem věřícím bez rozdílu poskytování dalších církevních služeb (pohřeb, požehnání, duchovní doprovázení, přípravu na první přijímání večeře Páně, pastorační rozhovor, návštěvu v nemocnici, vězení, léčebně či domově pro seniory, základní sociální poradenství a mnohé další). Rozhovory, návštěvy a poradenství nabízí nejen lidem křesťansky věřícím, ale i duchovně hledajícím.

Nejsme dokonalou organizací lidí bez hříchu, nýbrž společenstvím omilostněných hříšníků, následujících Pána Ježíše, který se obětoval na kříži, aby nás obdaroval Božím odpuštěním a novým životem. Ježíš Kristus je hlavou jediné Církve, jejíž neviditelné tělo přebývá všude tam, kde lidé s otevřeným srdcem vstupují na Boží cestu a kráčejí ve stopách Kristových. Nejsme jedinou pravou církví, věříme však, že k této Kristově Církvi náležíme a putujeme s ní (a v ní!) do Božího království. Budeme rádi, půjdete-li s námi, abychom se mohli vzájemně dělit o naše dary a společnými silami nést kříž, uložený každému z nás. Nezdůrazňujeme ani tak nauku (doktrínu, dogmata), jako spíše praxi (službu bližnímu, autentický duchovní život). Ve spiritualitě se orientuje na liturgickou zbožnost, duchovní obnovu a radostné společenství.