Aby všichni byli jedno: Zamyšlení farářky Heleny Smolové k 105. výročí vzniku CČSH

Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří; aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal. (Jan 17, 20-21)

8. leden vešel do učebnic církevní historie jako datum založení Církve československé husitské před 105 lety. O této události byla publikována v průběhu existence tohoto samostatného církevního společenství celá řada studií analyzujících založení nové církve z různých hledisek společenských věd i pojednání, která chtějí pochopit teologické důvody jejího vzniku a také zmapovat její jistě zajímavý dogmatický vývoj. Mnohé z nich jsme četli ke zkouškám v době našeho studia na teologické fakultě, další vycházela později a stále přibývají další.

Shodou okolností právě probíhá Alianční týden modliteb, na který naváže Týden modliteb za jednotu křesťanů. Jistě se ve svých městech a obcích alespoň některých z těchto ekumenických shromáždění účastníte. Právě z tohoto důvodu jsem si vybrala text Janova evangelia, na který duchovní často kážou při ekumenických bohoslužbách a jejich výběr je správný. Podle zakladatele komunity Taizé Rogera Schütze je právě toto místo z Ježíšovy modlitby za učedníky ze 17. kapitoly Janova evangelia duší ekumenismu.

Je zvláštní, že oslavujeme vznik samostatného společenství, na který ve své době hleděla většinová církev jako na výsledek rozkolu, nešetřila tvrdými slovy odsouzení a vyvíjela velké úsilí, aby odpadlíky získala zpět a přivedla je do jednoho ovčince. V některých případech se jí to dokonce podařilo. Nicméně samostatná církev šla svou vlastní cestou. Ani sesterská protestantská církev Českobratrská evangelická neoslavovala vznik Československé církve a jistý pocit pohrdání při vzájemné komunikaci obou církví zůstal, alespoň já mám tuto zkušenost a vím, že mnozí jiní kolegové a kolegyně také.

Dnešní situace církví v naší zemi je jiná než ve 20. letech minulého století. Naše církve jsou začleněné do Ekumenické rady církví a spolupracují v různých oblastech. I když existují mezi některými církvemi vzájemné dohody, ne vždy se v praxi dodržují, jak jsem měla možnost zažít během své duchovenské služby. Od nadšených 90. let, kdy tyto dohody vznikaly v euforické porevoluční atmosféře, jsme se ale příliš neposunuli.

Jako by existovala místní ekumena v jednotlivých obcích a městech a pak ta vysoká, oficiální. Zatímco na základní úrovni se někdy tvoří velmi vřelé osobní vztahy a přátelství mezi duchovními, která občas přerůstají v touhu společně slavit tajemství víry bez ohledu na církví přijatá závazná usnesení, na oficiální úrovni se stále opakuje, že nás jistě spojují věci, které jsou důležitější než ty, které nás od sebe dosud dělí, nicméně faktem zůstává, že neslavíme společně eucharistii, neuznáváme se jako plnohodnotní služebníci a máme v určitých ohledech různé představy o církvi.

Přestože není k dispozici jednoduchý recept na to, jak obnovit jednotu církve v mnohosti tradic, které v průběhu posledního tisíciletí vznikly, čteme společně Písmo a uvažujeme nad texty jako je ten Janův a hledáme v něm poučení.

Ježíš se modlí za své učedníky jako by jeho dílo už bylo dokončené, i když jeho pašijový příběh bude evangelista teprve vyprávět. Jednou prohlašuje, že sám "již není ve světě", na rozdíl od "svých", kteří v něm jsou, na jiném místě zase mluví o tom, že "je ve světě". Snad tak nahlížíme do duše Ježíše, který vede dialog s Otcem a už před jeho vydáním nepřátelům se ukazuje jeho role přímluvce. Nezastupuje Boha před lidmi, ale ty, kdo jeho zjevení ve víře přijali, před Bohem.

Ve své modlitbě pamatuje i na ty, kdo se teprve stanou jeho učedníky pro slovo, které svým přátelům svěřil. Ježíš prosí o jejich jednotu, aby svět uvěřil, že ho nebeský Otec poslal. I když jeho učedníci "nejsou ze světa" jako ani on z něj není, přece je svět polem, v němž mají jeho přátelé rozsévat setbu Slova. Důležitým předpokladem úspěchu jejich mise je jejich jednota.

Tato jednota vyrůstá ze vzájemné lásky. Společenství, v němž lidé pociťují nepředstíranou lásku, se stává přesvědčivým, uvěřitelným. Takové společenství je "dokonalé" a je vlastním cílem Ježíšovy mise. Roger Schütz psal s prorockou jasnozřivostí v 60. letech minulého století o tom, že příští generace budou čím dál méně chápat, jak to, že jsou křesťané rozděleni do tolika vyznání. Nebudou rozumět tomu, proč se vynaložilo tolik energie, aby se taková nejednotnost zdůvodnila, když den ze dne závratně narůstá počet lidí, kteří o Bohu nevědí vůbec nic. 

"Když si uvědomíme," píše bratr Roger, "jak ohromné jsou masy nevěřících, které jsou proniknuty smýšlením vysloveně nepřátelským proti všem, kdo se hlásí ke Kristu, pochopíme, jak naléhavě potřebné je naše sjednocení a staneme se vnímavými pro základní požadavek katolicity."

Na závěr svého zamyšlení připojím osobní zkušenost. Pokud jste jako já navštívili komunitu Taizé, asi mi dáte za pravdu, že společenství nepředstírané lásky je možné zažít právě tam, v jinak nevýznamné vesničce na jihovýchodě Francie. Mluví-li se o Taizé jako o laboratoři ekumenismu, je jistě správné si přát, aby takových míst přibývalo a poselství komunity žijící v duchu Ježíšových blahoslavenství aby se šířilo po světě.