Prázdninový dopis biskupa Lukáše
Milé sestry a milí bratři,
slovo „prázdniny“ evokuje prázdno či uprázdnění. Abychom dokázali smysluplně prožít období odpočinku a volna, je vskutku nutné dovolit prázdnotě, ať přijde, ať na chvíli odsune pryč starosti všedních dnů a pracovní povinnosti, jimž se během roku s větším či menším úspěchem snažíme dostát. V prázdnotě se nám obnovují síly a také se otevírají průzory do budoucnosti, neboť najednou je tu čas klást si otázky. Čeho se bojíme? Co doopravdy milujeme? Jak se díváme na svět, na druhé lidi, na sebe? Odkud čerpáme naději a radost? Co nás dělí a co naopak sbližuje?
Být křesťanem či křesťankou je ohromná milost a dar, ale také závazek a poslání. Jsme povinni každý podle svého obdarování pečovat o společný duchovní dům, který nepatří nám, ale Pánu. Tento dům je Kristovým tělem a příbytkem Kristova Ducha. Živou stavbou, ve které si ale někdy obtížně hledáme své místo a způsob uplatnění. Kristus – hlava svého těla a zároveň úhelný kamen celé stavby – nás však ubezpečuje: „Hledejte a naleznete.“ Jestli si v současné nelehké době můžeme něčím vzájemně sloužit, pak asi právě odhodláním nevzdat hledání, neztratit ducha hledačství a poutnictví, nezastavit se, nezůstat dřepět a vysedět důlek.
Všechno je v pohybu a v pohybu je s námi i Kristus, neboť on je ta Cesta. V čase proměn a nejistot je vzkříšený Pán kotvou naší naděje, vtělenou láskou, které se můžeme svěřovat a odevzdávat se jí, pramenem důvěry i skálou, ze které pramen stále prýští a naplňuje živou vodou studny našich srdcí. To vše představuje základ, na němž jedině lze duchovní dům budovat. Na základy je však snadné zapomínat. Proto je podstatným rysem bohoslužby tzv. anamnéze, rozpomínání se na skutky, jimiž Bůh osvědčuje v průběhu dějin, kým je, kým chce být pro nás a kým zas my můžeme být pro něho a pro své bližní.
Je velmi potřebné rozpomínat se – připamatovávat se – na základní skutečnost, že Bůh je náš domov, neboť „v něm se pohybujeme a jsme“, jak to vyjádřil apoštol Pavel. Bůh je životním prostředím, do něhož jsme se narodili a do něhož se vracíme taženi silou Kristovy lásky. A láska je mocnější než strach, mocnější než smrt. Pod tímto zorným úhlem můžeme hledat odpovědi i na ty nejtěžší otázky, anebo prostě dovolíme otázkám, ať s námi zůstanou bez nároku na definitivní odpověď.
Otázky, které přede mnou vyvstávají za bezesných nocí, při modlitbě, na cestách, při rozhovorech s lidmi blízkými i lidmi naprosto odlišných názorů, souvisejí často s mou odpovědností za diecézi, ve které jsem už rok biskupem a dvacet let v ní sloužím jako kněz. Jsou chvíle, kdy na mě dopadá vědomí vlastních pochybení. Jsou také chvíle, kdy bych nejradši před odpovědností utekl, odsunul povinnosti za horizont a věnoval se jenom věcem, které mě baví. V takových okamžicích potřebuji samotu, aby se hlava i srdce ztišily, ale vzápětí potřebuji vnímat lidskou blízkost, cítit, jak jsem nesen společenstvím, v němž zdaleka všechno Bohu díky nezávisí na jednom člověku. Předpokládám, že u vás je to podobné.
Na říjnovém diecézním shromáždění společně učiníme rozhodnutí, které významně ovlivní budoucí podobu naší diecéze a zaváže ji na příští léta. Anebo to rozhodnutí neučiníme, problém vytěsníme a pojede se dál, až do nárazu, který zákonitě přijde. Problémem, o němž tu mluvím, je pojetí služby církve, pojetí kněžství svátostného i kněžství obecného – charismatu, jímž je nadán Kristův lid jako celek.
Pokud chceme, aby u nás v diecézi nadále působili služebníci a služebnice, pro něž je kněžské, učitelské i pastýřské povolání zároveň i jejich placeným zaměstnáním, musíme omezené finanční prostředky, s nimiž v diecézi hospodaříme, v několika následujících letech přednostně směrovat do mzdového fondu. Z toho důvodu je nezbytné přejít na úsporný režim a šetřit na nákladech.
Období, kdy církev působila tak trochu jako „zaopatřovací ústav“, končí. Důsledky budou bolestivé, ale nepochybně méně bolestivé, než kdybychom situaci neřešili. Od podzimu začnou na úřadu diecéze náročná jednání. Jsou však důležitější výzvy. Tou hlavní je pokusit se „přeformátovat“ pojetí služby, aby v náboženských obcích vznikly týmy lidí ochotných zapojit se do liturgické modlitby, kázání Božího slova, pastorace i praktické pracovní činnosti. Na faráře a farářky bude hodně naloženo, což si na diecézní úrovni vyžádá mnohem více soustředění na systémovou i osobní podporu. Budeme se učit opravdové týmové spolupráci, sdílené odpovědnosti a solidaritě, i větší odolnosti a hlubšímu ponoru do autenticky duchovního života ve společenství s živým Kristem, který nás nikdy neopustí, protože je věrný.
Přeji vám, abyste nalezli posilu a oporu ve slovech evangelia, která můžeme bez váhání vztáhnout na naši Plzeňskou diecézi: „Neboj se, malé stádce, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království.“
Děkuji za vás, užijte si letní dny, Bůh vám žehnej!
váš bratr Lukáš, 11. července 2024