Svatodušní modlitba biskupa Lukáše

Veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu. A nejen to: i my sami, kteří již máme Ducha jako příslib darů Božích, i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla. Jsme spaseni v naději. Naděje však, kterou je vidět, není už naděje. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal? Ale doufáme-li v to, co nevidíme, trpělivě to očekáváme. Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním. 

(list Římanům 8, 22-26)

Duchu Svatý, Duchu našeho Stvořitele a Otce! Duchu, jehož mocí byl počat i vzkříšen náš bratr a přítel Ježíš! Duchu smíření a Utěšiteli srdcí! Poraď nám, jak se modlit. Slova nestačí. Slovům se až příliš často nedá věřit. Není v nich život, ale ty jsi Pánem a Dárcem života. Chceme žít, ale bojíme se žít opravdově, protože jsme se přesvědčili, jak často je život složitý a nepřehledný. Děláme chyby, podléháme hluboko zakořeněným vzorcům chování, čímž ubližujeme druhým lidem i sobě. Jsme zraňovaní a sami také zraňujeme. Toužíme a nevíme proč. Nerozumíme svému srdci a nepoznáváme se ve svých skutcích.

A proto se svěřujeme tobě, veliký Duchu, neboť i když selhává všechno, zůstává naděje, že ty se za nás přimlouváš a zevnitř nás obnovuješ a uzdravuješ, aby se to pak navenek projevilo v našich vztazích a našich životech. Vyveď nás z nevědomosti k pravdě. Učiň, aby nás pravda osvobodila a posílila, ať se už nemusíme bát, stále si něco kompenzovat a nepokojně bloudit po křivolakých cestách, na kterých se míjíme, aniž bychom jedni v druhých rozpoznali blížence a spojence v našem společně sdíleném lidství.

Prosíme tě, Duchu nekonečného utěšení, aby uzdravující moc Boží lásky spočinula na našich sestrách a bratrech, kteří v Kristově církvi a u Kristových služebníků hledali pomoc a pochopení, ale nedočkali se jí a zakusili bolest a zklamání. Obejmi je a pomaž jim rány hojivým olejem Kristova požehnání. Prosíme tě, Duchu osvícení, aby tvé světlo vzešlo nad těmi, kteří ubližovali a zraňovali, aniž by si to v dostatečné míře uvědomovali, a sami se něčím trápí a žijí nenaplnění, nejistí a zaměření na sebe, ve snaze získat pocit vlastní hodnoty a významu. Pomoz jim přijmout pravdu, ať pochopí, odkud se jejich zraňující chování bere a co způsobuje. Ukaž jim směr, kudy jít, aby v Kristově lásce dosáhli pokoje srdce. Prosíme tě, Duchu pravého pokání, za ty, kdo páchají zlo úmyslně. Probuď v nich svědomí. Pokud se k tobě obrátí a budou svých činů litovat a usilovat o proměnu života, ať také oni dostanou šanci začít znovu.

Veliký Duchu, který se něžně skláníš k maličkým, nauč nás, že potřebujeme jedni druhé, protože sami si nevystačíme a nikdo není nadán všemi tvými dary. Sešli nám odvahu k životu podle evangelia, ve společenství putujícího Božího lidu, v těle Kristově, v němž si budeme tvými dary navzájem sloužit v bratrské a sesterské lásce a tvořit snesitelnější a radostnější realitu našeho světa, neboť ty si přeješ obnovit tvář Země. Přijď, ó Duchu Přesvatý!

Nevzdávejte úsilí o pokoj. Vždy pamatujte, že pokoj, o který usilujete, není z tohoto světa. Mějte stále oči upřené na Knížete míru, na toho, který odmítá proměnit kamení v chléb, skočit z výšky a vládnout s velkou mocí, na toho, který se dotýká chromých a slepých, na toho, který říká slova odpuštění a povzbuzení, na toho, který umírá osamělý, odvržený a pohrdaný. Mějte oči upřené na toho, který je chudý s chudými, slabý se slabými, odstrčený s odstrčenými. On je zdrojem veškerého pokoje.

Kde hledat tento pokoj? Odpověď je jasná. V slabosti. Především ve své vlastní slabosti, v těch místech svého srdce, kde cítíme největší ochromení, nejistotu, bolest, strach. Proč právě tam? Protože tam jsme zbaveni svého obvyklého způsobu ovládání světa, tam jsme vyzýváni zanechat přílišného konání, myšlení a spoléhání na vlastní soběstačnost. Právě tam, kde jsme nejslabší, se skrývá pokoj, který není z tohoto světa. Chtějte pokoj, který zůstává tolika lidem neznámý, a přisvojte si jej. Protože s tímto pokojem v srdci budete mít nové oči k vidění a nové uši k slyšení a postupně poznáte tentýž pokoj na místech, kde byste jej nejméně hledali.

Dokud žijeme a uvažujeme tak, jako by pokoj ještě nenastal a jako by záleželo jen na nás, až jej uskutečníme, jsme na cestě k sebezničení. Ale když uvěříme, že Bůh lásky nám již daroval pokoj, po němž toužíme, uvidíme, jak tento pokoj prolamuje narušenou půdu našeho lidského údělu.

Mnoho lidí žije v noci a jen málokteří ve dne. My všichni známe den a noc, světlo a tmu. Známe je ze svých srdcí, ze svých rodin, ze světa kolem sebe. Pokoj, který svět nedává, je světlem, které zahání temnotu. Každým kouskem tohoto pokoje se přibližuje den!

Jednoho dne se ptal rabín věřícího žida: "Kdy přechází noc v den? Jak to člověk pozná?" Žid se pokoušel o odpověď: "Možná tehdy, když uvidíme na obloze první náznak svítání? Nebo tehdy, rozeznáme-li keř od člověka?" "Nikoli," řekl rabín, "tma ustoupí světlu tehdy, když člověk pozná v obličeji toho druhého svého bratra a svou sestru. Dokud se to nestane, je v nás ještě tma."

Modleme se k Duchu Svatému za světlo. To je ten pokoj, Kristův pokoj, který nám svět nemůže dát.

Henri J. M. Nouwen (z knihy Cesta čekání - Cesta pokoje - Cesta moci)

Foto: Sunguk Kim – Unsplash