Vikariátní shromáždění na téma sexuálního zneužívání v církvi

Na vikariátním shromáždění v sobotu 15. března ve sboru Kristova kříže v Plzni se sešly více než tři desítky duchovních a laických věřících z náboženských obcí naší Plzeňské diecéze. Při úvodní bohoslužbě, vedené vikářem Tomášem Procházkou, zazněla promluva kazatelky Amayi Sardá, která předznamenala hlavní téma vikariátního shromáždění. 

O bolavém tématu sexuálního zneužívání v církvi nám přednášel Jiří Kylar, předseda spolku Někdo Ti Uvěří, a Martina Vintrová, soudkyně diecézního soudu při plzeňském biskupství katolické církve. Na pozadí osobního příběhu Jiřího Kylara jsme se dověděli, jak pomáhat obětem sexuálního zneužívání a jak si všímat symptomů predátorského chování v církevním prostředí. 

Následovala diskuse a zprávy z církve a diecéze, které již brzy najdete v připravovaném diecézném newsletteru. 

Promluva kazatelky Amayi Sardá na na text Galatským 3, 20-29:

Milé sestry, milí bratři,

místo evangelního čtení dnes možná trochu netradičně zazněla slova z listu Galatským apoštola Pavla. List je adresován věřícím v Galatii. Jedná se o oblast v dnešním Turecku, kterou tehdy s největší pravděpodobností obývali pohané. Apoštol Pavel v něm vystupuje proti falešným učitelům, káže o povolání ke svobodě, lásce, ale také o absenci rozdílů mezi židy a pohany, otroky a svobodnými, mezi muži a ženami.

Ony rozdíly nestírá nikdo menší než náš Pán a Spasitel Ježíš Kristus. Oním zákonem, o kterém apoštol Pavel píše, je zákon nejvyšší, zákon Boží, kterým je láska. Oním stejnokrojem, který máme v rámci vymizení rozdílů obléci, je víra a Kristus.

Mé dnešní kázání bude nepokrytě feministické. Jako křesťanka mám v popisu práce respektovat i ty, kterým je taková rétorika proti srsti - máte nyní možnost se kázání vyhnout a zajít si do parku na procházku nebo cigaretu. Vám ostatním děkuji za možnost mluvit i za pozornost.

Čím dál více můžeme ve veřejném prostoru slyšet slova na podporu žen. Čím dál více a hlasitěji se také mluví o respektu, lásce, soucitu, který si ženy zaslouží. Nejen já bych jistě během chvilky dokázala z hlavy vyjmenovat nespočet žen, jejichž význam pro společnost je neoddiskutovatelný - ať už se jedná o političky, spisovatelky, duchovní, aktivistky nebo třeba umělkyně. Nesporný a často neprávem opomíjený význam pro církev i sekulární společnost mají i ženské řeholní řády. A každý z vás si jistě vzpomene i na zcela konkrétní ženy ve svém osobním životě. Na první pohled se to nemusí zdát, ale i tyto jednotlivé ženy - matky, sestry, partnerky, kamarádky, učitelky… jsou pro společnost přínosem, a to i navzdory tomu, že třeba nenapsaly jedinou knihu, na žádném z náměstí nestojí jejich socha a jejich jméno kromě nejbližší rodiny a přátel nikdo nezná. Z každého z nás totiž udělaly o něco lepšího člověka, a společnost se přece skládá z jednotlivců.

Navzdory čím dál hlasitější podpoře i řadě legislativních změn je ale potřeba si přiznat, že v praxi je postavení žen ve společnosti stále ještě značně nevýhodné, a to i v západním světě 21. století.I dnes bohužel spousta lidí předpokládá, že žena zvládne pracovat a ideálně i vydělávat jako muž, ale na rozdíl od muže dobrovolně, s radostí a v co možná nejvyšší kvalitě naloží na svá bedra péči o domácnost, děti, případně jiné "dobrovolné" aktivity. Takové ženy pak zdálky obdivujeme, protože jsou přece silné. Nevšímáme si drobností, tisíců drobných povzdechů za den, rezignovaně zavřených očí jen na malou chvilku, když se zrovna nikdo nedívá. Nejsme svědky probdělých a proplakaných nocí nebo toho, když si ony ženy zkouší ukrást pár minut spánku navíc po cestě autobusem do práce či z práce.

Jsou tu ale i věci většího významu. Symbolické políčky do tváří oněch žen. Těmi políčky je zlehčování sexuálního násilí. Zesměšňování takzvané "menstruační chudoby", kdy řada mladých dívek nikoliv svým zaviněním nemá prostředky na pořízení nezbytných hygienických pomůcek. Jsou to zdánlivě nevinné vtípky na večírcích, přehlížení těžkostí, se kterými se například ženy v duchovní službě musí potýkat. Jsou to tapiserie vytvořené mužem, jehož jméno si ani nezaslouží, aby zaznělo v kostele. Autor těchto tapiserií byl obviněn ze zneužití dvou desítek řeholnic. Sejmutí oněch tapisérií ze stěn chrámu Páně je tím nejmenším, co by mohla církev pro oběti zneužívání udělat. Tapiserie ale i nadále visí v jedné z českých katedrál, a s mrazivou symbolikou na ně shlíží ukřižovaný Kristus. Zkusím zdánlivě změnit téma a položit vám otázku, kdo toho Krista ukřižoval. Máte odpověď? Za malou chvilku si vám dovolím poskytnout trochu alternativní pohled.

Kdykoliv chceme otázku ženských práv zlehčit, kdykoliv jsme v pokušení neposkytnout pomoc, kdykoliv se nám chce napsat jízlivý komentář na sociálních sítích nebo nad něčím mávnout rukou, zkusme se zastavit. Zavřít oči a představit si, že se takového aktu dopouštíme vůči konkrétní ženě. Vůči naší dceři, vnučce, matce, sestře, partnerce, nejlepší přítelkyni. Tak jako Bůh nedělá rozdíly, neměli bychom ani my rozlišovat mezi ženami, které jsou nám blízké, a ženami obecně. Každá chvíle, kdy mlčíme k bezpráví, páchaném na slabších, je hřebem, který vrážíme do Kristových rukou. Každý okamžik, kdy otázku ženských práv zlehčujeme, každé odmítnutí pomoci nebo její nedostatečné poskytnutí - protože ženy jsou přece silné a zvládnou to - je kopím, které vrážíme do boku našeho Pána. A při takovém opětovném zabíjení a křižování Krista je jedno, zda se jej dopouští muži nebo ženy. 

A přesto je Bůh natolik milující a Kristus natolik slitovný, že i ve chvíli, kdy mu opětovně probodáváme bok, nás skropí svou krví. Dává nám znovu a znovu šanci se očistit.

Sestry a bratři, náš Pán za nás již jednou zemřel. Za naše hříchy. Chopme se další ze svých nekonečných šancí a již jej znovu nekřižujme.

Děkuji vám. Za všechny přítomné i nepřítomné ženy, za ty, které tu již s námi nejsou i za ty, které teprve přijdou, a pro které bychom měli vybudovat lepší, bezpečnější svět, v němž si před Boží tváří budeme všichni skutečně rovni. 

Amen.

foto: Lenka Kalčíková a Vladimír Karbusický